První hodiny na indonéské půdě

Ještě poslední kontrola pasu u přepážky a pět kroků za ní už začíná Indonésie. Ze všech stran se ozývá TRANSPORT TRANSPORT. Stojíme uprostřed haly letiště v Denpasaru, je horko a vlhko, půlnoc a my jsme úplně mimo naší komfortní zónu. Jsme tu. Konečně.

Vybíráme pár peněz z bankomatu, zkoumáme cenu taxíků na vývěsní ceduli a poučení turistickým průvodcem chceme odvoz chytit někde dál od letiště. Jenže se na nás nalepí skupinka taxikářů a jsou neodbytní, zkoušíme tedy smlouvat a když se nám cena zdá přijatelná, jednoho bereme. Samozřejmě v tu chvíli nevíme, že nás stejně pěkně oškubává.

plumérie je pro mě jeden ze symbolů Bali

Nasáváme atmosféru nočního Denpasaru a místo únavy nastupuje nadšení z neznámýho. Snažíme se z řidiče tahat rozumy, co kolik stojí, kde se dá půjčit motorka a jak se správně indonésky řekne alespoň dobrý den a děkuji. To je totiž jediné, co jsme si z průvodce stihli zapamatovat.

Hotel zajištěný přes booking stojí mimo centrum Kuty v zapadlé uličce. Na recepci stojí kluk v typicky bílém oblečení, na recepčním pultu košíček s obětinou z barevných kytek. Po poděkování spojí ruce a trochu se skloní Terima kasih. BALI cvakne mi hlavou, tak tohle je vážně Bali.

různých sošek tu naleznete bezpočet

Hlad a zvědavost nás žene alespoň na malou procházku po okolí k nejbližší večerce. Bereme vodu, pár instatních polévek a drahý pivo na oslavu. Cestou zpátky ještě v zapadlé uličce kupujeme od staršího pána první satay. Oškubává nás. Ale my jsme šťastný, protože je to přece jídlo na ulici, a na to jsme se sem hodně těšili.

Do postelí padáme po třetí ráno a první noc na druhý straně zeměkoule trávíme v naprosto komatózním spánku.