Bali, ostrov stovek chrámů a tisíců bohů

Ve většinově muslimské Indonésii je Bali domovem vyznavačů hinduismu, ostrůvkem mnoha chrámů, bohů a démonů. Tahle rozdílnost dodává Bali jedinečnou atmosféru, atmosféru, která se snad jinde na světě ani nedá zažít. Nemusíte mít ani moc štěstí, aby jste narazili na některou z ceremonií, těch je tu možná 365 do roka. Ačkoliv při oslavách v oblečení balijců převládá bílá, ceremonie jsou pastvou pro oči a hrají barvami. Místní obyvatelé mají k bohům tak blízko, že jejich náboženství je spíš životním stylem. Každý den vyrábějí ženy obětiny z palmových listů, které pak umisťují všude tam, kde si přejí, aby při nich bohové stáli. Před své obchody, aby se dařil byznys, do aut, aby všude šťastně dojeli, do domácích svatyní, aby bohové ochraňovali jejich rodiny. A samozřejmě do chrámů. Těch tu musí být tisíce. Jenom každá vesnice tu má obvykle tři chrámy. Chrám předků, chrám ochránců a chrám mrtvých.

balijská ceremonie - bílá i barevná
balijská ceremonie – bílá i barevná

My z těch tisíců navštívili alespoň pár.

Pura Besakih – chrám, kde všichni lžou

uvnitř Pura Besakih
uvnitř Pura Besakih

Pura Besakih je pro mě hodně kontroverzním místem. Tady Bali ukazuje svou krásu i svou odvrácenou tvář. Ačkoliv se jedná o největší a nejposvátnější chrám na ostrově, mnozí místní „obchodníci“ se zde zrovna s pokorou nechovají. Člověk se samozřejmostí zaplatí za příjezd i za parkování a ani se nad tím nepozastaví. Za památky se přece platí všude na světě . Ale to, co se pak děje přímo před branami chrámu, to dokáže zkazit náladu. Ani se nestihnete rozhlédnout a už se na vás nalepí některý z místních „průvodců“. Vymýšlí si historky, že do chrámu sami nesmíte a neodbytně nabízejí své služby. Skoro se jich nedá zbavit, pronásledují vás a stoupají si vám do cesty. Byli jsme poučení, že to takhle praktikují a člověk jim nemá věřit ani slovo. Jenže jsme měli načteno, že některá místa v Pura Besakih jsou přístupná opravdu jen věřícím, a pak poznejte, kam smíte a kam ne. Takže jsme se stejně nechali napálit (ostatně jako pak ještě několikrát) a přesvědčit. A byli jsme pak kvůli tomu naštvaní – na sebe i na podvodné Balijce. Ale prováděl nás takový mladý kluk, který se opravdu snažil a řekl nám toho spoustu o chrámu i o bozích, které uctívají. Věnoval se nám co mu síly a angličtina stačily. Skončilo to tak, že na konci prohlídky jsme mu ještě nechali nějaké peníze navíc, protože nám bylo jasné, že z toho, co jsme zaplatili jeho „šéfovi“ asi těžko něco uvidí. Pura Besakih jsme si tedy nakonec prošli, ale to rozčarování v nás zůstalo ještě pěknou chvilku.

Pura Besakih, neposvátnější chrám na Bali
Pura Besakih, neposvátnější chrám na Bali

RADA: Jestli na to máte nervy a Pura Besakih chcete navštívit, nenechte se otrávit a použijte zdravý rozum. Tam kam můžete s průvodcem, můžete s největší pravděpodobností i sami. I když místní „obchodníci“ klidně prodají svou matku, aby vás přesvědčily, že ne.

Pura Ulun Danu Bratan – chrám na jezeře

Pura Ulun Danu Bratan, chrám na jezeře
Pura Ulun Danu Bratan, chrám na jezeře

Chrám na jezeře Bratan je snad ten nejfotografovanější ze všech na Bali. Na těch krásných obrázcích vypadá jakoby se vznášel na vodě. My ho tak bohužel nezažili, navštívili jsme tohle posvátné místo koncem září a vody v jezeře bylo v té době tak málo, že stál v podstatě celý na souši. Umím si ale představit ty scenérie během období dešťů, když chrám po ránu vykoukne z mlhy. Musí být snový. V rozsáhlé zahradě v jeho blízkosti je hezké se projít, kromě spousty vtipných hinduistických sošek je tu i budhistická stúpa a zpovzdálí shlíží na jezero modrá kopule místní mešity. My si v nedalekém muslimském warungu dali ještě Bakso, polévku s knedlíčky, která byla výborná do doby, než jsme si do ní neprozřetelně dali pidi lžičku čili pasty. Extra pálivé čili pasty.

procházka v okolí chrámu Pura Ulun Danu Bratan

RADA: I když už jste tu jedli čili stokrát, stejně ho i po stoprvní ochutnejte, než si ho přidáte do jídla. Možná zrovna tohle je to bonusové, tisíckrát pálivější než všechna ostatní. A jestli chcete Pura Ulun Danu Bratan vidět tak, jako na těch fotkách z googlu, asi sem nejezděte na konci období sucha.

Tohle ještě není konec. Nezalekli jsme se mírných zklamání a balijské bohy jsme navštívili ještě v dalších jejich chrámech. V džungli i na moři. A o tom zas příště.

Cestou necestou kolem Bali na skútru II.

Během našeho mototripu jsme brzy pochopili několik základních pravidel, jak si takový výlet bez zbytečných starostí užít.

Jak navigovat…

…jsme zjistili po asi dvouhodinovém zoufalém bloudění po Kutě/Denpasaru. Chtěli jsme jet po pobřeží směrem na východ do Padangbai, ale podle cedulí a mapy jsme nebyli schopní se v tom šíleném provozu zorientovat a dostat se ven z města. Zachránil nás až spásný nápad zapnout data na mobilu a jet prostě s navigací. Probíhalo to asi tak, že spolujezdec se jednou rukou držel, druhou křečovitě svíral mobil a dával informace řidiči, kdy a kam odbočit. Ani tak to nebylo úplně jednoduché. Představte si, že poprvé v životě řídíte skútr, že se jezdí vlevo, a že do jednoho pruhu k vám se namačká dalších alespoň pět motorek, přičemž pruhů je tu samozřejmě víc než jen jeden. Stojíte řekněme v prostředním pruhu, vedle vás xy skútrů, aut, náklaďáků a vy potřebujete odbočit vpravo. Otázka pak zní: „Troufnete si?„

První chrám, u kterého jsme cestou zastavili

Jak řídit…

… a nezabít se, jsme se snažili naučit za pochodu. Postupem času jsme vyvodili tohle:
trub, když jedeš do zatáčky nebo někoho předjíždíš
když chceš odbočit, ukaž to rukou, většinou tě ostatní pustí
a větší má přednost
Odkoukáno od místních a vyzkoušeno nesčetněkrát. Provoz na silnicích může vypadat nebezpečně až šíleně, ale za celých pět dní jsme potkali jen jedinou dopravní nehodu. Takže buď při balijcích opravdu stojí všichni jejich bozi nebo tahle pravidla fungují. Vtipné ale účinné bylo hlavně všudypřítomné troubení. Když na vás na Bali někdo troubí, neznamená to, že vám dává najevo jaký jste pitomec. Jen tím říká, že vás předjíždí nebo odbočuje. Prostě na sebe upozorňuje, aby jste o něm věděli. Takže nejlepší rada (skoro jako u všeho) zní: Dělejte to jako místní.

První ráno na cestě v městečku Candidasa

Kde tankovat…

… to je jasný jako facka. Přece na benzínce. Jenže není benzínka jako benzínka. Ta balijská většinou vypadá jako stůl/police na kraji silnice s plastovými nebo skleněnými lahvemi naplněnými palivem. Kvalitní čerpací stanice se tady vyznačuje lahvemi od absolut vodky (asi?). Stačí tedy zastavit, vybrat si vhodnou láhev, nechat majitele aby vám „natankoval“, zaplatit a frčet dál.

Kde bydlet…

…jsme operativně řešili pokaždé skoro až se západem slunce. Vždycky jsme někam dojeli, otevřeli booking na mobilu a zarezervovali si vyhovující ubytování. Bylo to pro nás nejrychlejší a nejjednodušší. Nechtělo už se nám, po celodenním cestování, zdlouhavě hledat nocleh. Opravdu se nám tenhle postup osvědčil. Několikrát jsme zkoušeli přijít do hotelu z ulice a usmlouvat lepší cenu, než byla online, ale zpravidla se nám to nepodařilo.

ubytování v hotelu Puri Oka v Candidase

Co jíst…

…a jak se to řekne, jsme měli trochu nastudováno už předem. Věřte, že Nasi Goreng jsou dvě slova, díky kterým hlady nikdy neumřete. Nasi znamená rýže a Goreng smažená. Tohle jídlo tu dostanete snad úplně všude a klidně ke snídani, k obědu i večeři. Stojí to málo a je to dobrý. Tedy málo to stojí hlavně v místních bufetech/jídelnách na ulici, kterým se tu říká Warung. Jedli jsme v nich často a špatně nám nebylo. Asi hlavně díky tomu, že většina jídel je smažených a tudíž se ani vystavená ve vitrínce na slunci nezkazí.

Zkoušíme jídlo na ulici

Cestou necestou kolem Bali na skútru I.

Jak za krátký čas poznat co nejlépe Bali a zažít ho autentické, opravdové a vidět z něj víc než ostatní? Stačí dodržet jen dva body.

  1. nezůstávejte v Kutě (kam po přistání zamíří asi většina turistů)
  2. půjčte si motorku a vydejte se na trip po ostrově

My to udělali a budu na to ještě dlouho vzpomínat. Chlápek co nám půjčoval skútry se ptal, kam chceme jet. My mu ukázali mapku s okruhem skoro přes celé Bali, který jsme měli v plánu a on se nám vysmál. Že prý to nezvládneme, že je to daleko, že silnice je moc klikatá, že je tam moc kopců… Smál se a smál, ale my měli vlastní hlavu. Vzali jsme si motorky na pět dní a jeli.

hned první den jsme viděli ceremonii na pláži

Díky tomu jsme si pět dní užívali vítr ve vlasech, prach v plicích a vlastně úplně všude, nepochopitelné dopravní situace, chrámy, místa úplně bez turistů, pohledy na rýžová políčka, nepořádek a odpadky naházené ve škarpách, ceremonie, zimu v horách, vedro všude jinde, každou noc na jiném místě, bolavý zadky ze skútru, vůni sušeného hřebíčku kolem cest, mávání a plácání si s balijskými dětmi, nejsladší mango na světě, spálená ramena, tankování benzínu z láhví, nádhernou a neskutečnou SVOBODU.

balijská ceremonie

Než jsme vyrazili prozkoumávat ostrov, koupili jsme si indonéskou SIM kartu s balíčkem dat, našli půjčovnu motorek a pak už jet přemýšleli jak to udělat se zavazadly. Chtěli jsme jet na skútru ve dvou, ale dva batohy se tam prostě nevešly. Udělali jsme selekci a pár nejdůležitějších věcí pro každého zabalili do mojí, menší krosny. S tou už se dalo poměrně snadno cestovat a navíc jsme věděli, že po výletech stejně nic těžšího tahat nechceme. Zbytek věcí nás ochotná recepční nechala uložit do technické místnosti v našem hotelu.

první noc a zátoka v Candidasa

Pak už nám nic, kromě strachu, nebránilo vyjet na náš mototrip kolem ostrůvku bohů.

První hodiny na indonéské půdě

Ještě poslední kontrola pasu u přepážky a pět kroků za ní už začíná Indonésie. Ze všech stran se ozývá TRANSPORT TRANSPORT. Stojíme uprostřed haly letiště v Denpasaru, je horko a vlhko, půlnoc a my jsme úplně mimo naší komfortní zónu. Jsme tu. Konečně.

Vybíráme pár peněz z bankomatu, zkoumáme cenu taxíků na vývěsní ceduli a poučení turistickým průvodcem chceme odvoz chytit někde dál od letiště. Jenže se na nás nalepí skupinka taxikářů a jsou neodbytní, zkoušíme tedy smlouvat a když se nám cena zdá přijatelná, jednoho bereme. Samozřejmě v tu chvíli nevíme, že nás stejně pěkně oškubává.

plumérie je pro mě jeden ze symbolů Bali

Nasáváme atmosféru nočního Denpasaru a místo únavy nastupuje nadšení z neznámýho. Snažíme se z řidiče tahat rozumy, co kolik stojí, kde se dá půjčit motorka a jak se správně indonésky řekne alespoň dobrý den a děkuji. To je totiž jediné, co jsme si z průvodce stihli zapamatovat.

Hotel zajištěný přes booking stojí mimo centrum Kuty v zapadlé uličce. Na recepci stojí kluk v typicky bílém oblečení, na recepčním pultu košíček s obětinou z barevných kytek. Po poděkování spojí ruce a trochu se skloní Terima kasih. BALI cvakne mi hlavou, tak tohle je vážně Bali.

různých sošek tu naleznete bezpočet

Hlad a zvědavost nás žene alespoň na malou procházku po okolí k nejbližší večerce. Bereme vodu, pár instatních polévek a drahý pivo na oslavu. Cestou zpátky ještě v zapadlé uličce kupujeme od staršího pána první satay. Oškubává nás. Ale my jsme šťastný, protože je to přece jídlo na ulici, a na to jsme se sem hodně těšili.

Do postelí padáme po třetí ráno a první noc na druhý straně zeměkoule trávíme v naprosto komatózním spánku.

Bye bye 2016

Těším se co přinese tenhle rok a hodně od něj očekávám. Učím se zase věřit svým snům a doufat v ty nejlepší scénáře. Věřit, že dokážu všechno co budu chtít, tak jak jsem to uměla dřív, a že cesty mě zavedou přesně tam, kam mají. V roce 2016 mě dovedly na úžasná místa, a ač to nebyly moje top vysněné destinace, všude se mi líbilo a užívala jsem si tu svobodu, pro kterou cestování tak miluju.

Zažila jsem mrazivý únorový víkend na jihu Čech.

Začátkem března jsem na pár dní odletěla poznávat Apulii.

O Velikonocích mě zlákalo Rakousko.

V květnu bylo krásně i u nás a tak jsem šla do Prčic.


Na začátku července mi vzaly dech alpské výhledy v okolí jezera Grundlsee.


První říjnový den jsem poprvé v životě vystoupila na Sněžku.


Baterky mi dobil jeden listopadový víkend v lázeňském trojúhelníku.


Prosinec mi přinesl dokonalou aktivní dovolenou na Lanzarote.


Před Vánoci jsem ještě na jeden den stihla Drážďany.

O spoustě těch míst vám chci ještě vyprávět. Jsem vděčná za všechny ty zážitky i zkušenosti. Hodně míst jsem navštívila v jinou roční dobu, než kdy se tam obvykle jezdí a byl to většinou dobrej nápad. I když někdy pršelo víc, než bych si přála, i když někdy byla větší zima než bych chtěla, stálo to za to. Stálo za to zjištění, že se často vyplatí jít proti proudu, protože jen tak můžete vidět věci, které ostatní nevidí.

Mimo to jsem si v uplynulém roce opravdu zamilovala chození po horách a vyhlídkách a už přemýšlím, které kopečky zdolám letos. A zjistila jsem, že bych se opravdu chtěla naučit surfovat, sice se ještě pořád trochu bojím, ale zbožňuju to.

Díky 2016 a vítej 2017. Těším se!

Nebyla jsem všude, ale mám to v plánu!

Kdyby se mě někdo zeptal, co je mým největším snem, moje dopověď by byla: „Procestovat celý svět“.

Navštívila jsem už hodně míst, hlavně v Evropě a splnila si pár cestovatelských snů. Letos mě čeká další. Jáva. Jenom představa téhle cesty ve mně probouzí vlnu euforie. A to je to, pro co žiju.

Zatím všechny svoje sny musím nacpat do čtyř týdnů dovolené v roce, ale věřím, že i to dokážu časem změnit.

I wanna see all Word!

Indonesia