Bali, ostrov stovek chrámů a tisíců bohů

Ve většinově muslimské Indonésii je Bali domovem vyznavačů hinduismu, ostrůvkem mnoha chrámů, bohů a démonů. Tahle rozdílnost dodává Bali jedinečnou atmosféru, atmosféru, která se snad jinde na světě ani nedá zažít. Nemusíte mít ani moc štěstí, aby jste narazili na některou z ceremonií, těch je tu možná 365 do roka. Ačkoliv při oslavách v oblečení balijců převládá bílá, ceremonie jsou pastvou pro oči a hrají barvami. Místní obyvatelé mají k bohům tak blízko, že jejich náboženství je spíš životním stylem. Každý den vyrábějí ženy obětiny z palmových listů, které pak umisťují všude tam, kde si přejí, aby při nich bohové stáli. Před své obchody, aby se dařil byznys, do aut, aby všude šťastně dojeli, do domácích svatyní, aby bohové ochraňovali jejich rodiny. A samozřejmě do chrámů. Těch tu musí být tisíce. Jenom každá vesnice tu má obvykle tři chrámy. Chrám předků, chrám ochránců a chrám mrtvých.

balijská ceremonie - bílá i barevná
balijská ceremonie – bílá i barevná

My z těch tisíců navštívili alespoň pár.

Pura Besakih – chrám, kde všichni lžou

uvnitř Pura Besakih
uvnitř Pura Besakih

Pura Besakih je pro mě hodně kontroverzním místem. Tady Bali ukazuje svou krásu i svou odvrácenou tvář. Ačkoliv se jedná o největší a nejposvátnější chrám na ostrově, mnozí místní „obchodníci“ se zde zrovna s pokorou nechovají. Člověk se samozřejmostí zaplatí za příjezd i za parkování a ani se nad tím nepozastaví. Za památky se přece platí všude na světě . Ale to, co se pak děje přímo před branami chrámu, to dokáže zkazit náladu. Ani se nestihnete rozhlédnout a už se na vás nalepí některý z místních „průvodců“. Vymýšlí si historky, že do chrámu sami nesmíte a neodbytně nabízejí své služby. Skoro se jich nedá zbavit, pronásledují vás a stoupají si vám do cesty. Byli jsme poučení, že to takhle praktikují a člověk jim nemá věřit ani slovo. Jenže jsme měli načteno, že některá místa v Pura Besakih jsou přístupná opravdu jen věřícím, a pak poznejte, kam smíte a kam ne. Takže jsme se stejně nechali napálit (ostatně jako pak ještě několikrát) a přesvědčit. A byli jsme pak kvůli tomu naštvaní – na sebe i na podvodné Balijce. Ale prováděl nás takový mladý kluk, který se opravdu snažil a řekl nám toho spoustu o chrámu i o bozích, které uctívají. Věnoval se nám co mu síly a angličtina stačily. Skončilo to tak, že na konci prohlídky jsme mu ještě nechali nějaké peníze navíc, protože nám bylo jasné, že z toho, co jsme zaplatili jeho „šéfovi“ asi těžko něco uvidí. Pura Besakih jsme si tedy nakonec prošli, ale to rozčarování v nás zůstalo ještě pěknou chvilku.

Pura Besakih, neposvátnější chrám na Bali
Pura Besakih, neposvátnější chrám na Bali

RADA: Jestli na to máte nervy a Pura Besakih chcete navštívit, nenechte se otrávit a použijte zdravý rozum. Tam kam můžete s průvodcem, můžete s největší pravděpodobností i sami. I když místní „obchodníci“ klidně prodají svou matku, aby vás přesvědčily, že ne.

Pura Ulun Danu Bratan – chrám na jezeře

Pura Ulun Danu Bratan, chrám na jezeře
Pura Ulun Danu Bratan, chrám na jezeře

Chrám na jezeře Bratan je snad ten nejfotografovanější ze všech na Bali. Na těch krásných obrázcích vypadá jakoby se vznášel na vodě. My ho tak bohužel nezažili, navštívili jsme tohle posvátné místo koncem září a vody v jezeře bylo v té době tak málo, že stál v podstatě celý na souši. Umím si ale představit ty scenérie během období dešťů, když chrám po ránu vykoukne z mlhy. Musí být snový. V rozsáhlé zahradě v jeho blízkosti je hezké se projít, kromě spousty vtipných hinduistických sošek je tu i budhistická stúpa a zpovzdálí shlíží na jezero modrá kopule místní mešity. My si v nedalekém muslimském warungu dali ještě Bakso, polévku s knedlíčky, která byla výborná do doby, než jsme si do ní neprozřetelně dali pidi lžičku čili pasty. Extra pálivé čili pasty.

procházka v okolí chrámu Pura Ulun Danu Bratan

RADA: I když už jste tu jedli čili stokrát, stejně ho i po stoprvní ochutnejte, než si ho přidáte do jídla. Možná zrovna tohle je to bonusové, tisíckrát pálivější než všechna ostatní. A jestli chcete Pura Ulun Danu Bratan vidět tak, jako na těch fotkách z googlu, asi sem nejezděte na konci období sucha.

Tohle ještě není konec. Nezalekli jsme se mírných zklamání a balijské bohy jsme navštívili ještě v dalších jejich chrámech. V džungli i na moři. A o tom zas příště.

Cestou necestou kolem Bali na skútru II.

Během našeho mototripu jsme brzy pochopili několik základních pravidel, jak si takový výlet bez zbytečných starostí užít.

Jak navigovat…

…jsme zjistili po asi dvouhodinovém zoufalém bloudění po Kutě/Denpasaru. Chtěli jsme jet po pobřeží směrem na východ do Padangbai, ale podle cedulí a mapy jsme nebyli schopní se v tom šíleném provozu zorientovat a dostat se ven z města. Zachránil nás až spásný nápad zapnout data na mobilu a jet prostě s navigací. Probíhalo to asi tak, že spolujezdec se jednou rukou držel, druhou křečovitě svíral mobil a dával informace řidiči, kdy a kam odbočit. Ani tak to nebylo úplně jednoduché. Představte si, že poprvé v životě řídíte skútr, že se jezdí vlevo, a že do jednoho pruhu k vám se namačká dalších alespoň pět motorek, přičemž pruhů je tu samozřejmě víc než jen jeden. Stojíte řekněme v prostředním pruhu, vedle vás xy skútrů, aut, náklaďáků a vy potřebujete odbočit vpravo. Otázka pak zní: „Troufnete si?„

První chrám, u kterého jsme cestou zastavili

Jak řídit…

… a nezabít se, jsme se snažili naučit za pochodu. Postupem času jsme vyvodili tohle:
trub, když jedeš do zatáčky nebo někoho předjíždíš
když chceš odbočit, ukaž to rukou, většinou tě ostatní pustí
a větší má přednost
Odkoukáno od místních a vyzkoušeno nesčetněkrát. Provoz na silnicích může vypadat nebezpečně až šíleně, ale za celých pět dní jsme potkali jen jedinou dopravní nehodu. Takže buď při balijcích opravdu stojí všichni jejich bozi nebo tahle pravidla fungují. Vtipné ale účinné bylo hlavně všudypřítomné troubení. Když na vás na Bali někdo troubí, neznamená to, že vám dává najevo jaký jste pitomec. Jen tím říká, že vás předjíždí nebo odbočuje. Prostě na sebe upozorňuje, aby jste o něm věděli. Takže nejlepší rada (skoro jako u všeho) zní: Dělejte to jako místní.

První ráno na cestě v městečku Candidasa

Kde tankovat…

… to je jasný jako facka. Přece na benzínce. Jenže není benzínka jako benzínka. Ta balijská většinou vypadá jako stůl/police na kraji silnice s plastovými nebo skleněnými lahvemi naplněnými palivem. Kvalitní čerpací stanice se tady vyznačuje lahvemi od absolut vodky (asi?). Stačí tedy zastavit, vybrat si vhodnou láhev, nechat majitele aby vám „natankoval“, zaplatit a frčet dál.

Kde bydlet…

…jsme operativně řešili pokaždé skoro až se západem slunce. Vždycky jsme někam dojeli, otevřeli booking na mobilu a zarezervovali si vyhovující ubytování. Bylo to pro nás nejrychlejší a nejjednodušší. Nechtělo už se nám, po celodenním cestování, zdlouhavě hledat nocleh. Opravdu se nám tenhle postup osvědčil. Několikrát jsme zkoušeli přijít do hotelu z ulice a usmlouvat lepší cenu, než byla online, ale zpravidla se nám to nepodařilo.

ubytování v hotelu Puri Oka v Candidase

Co jíst…

…a jak se to řekne, jsme měli trochu nastudováno už předem. Věřte, že Nasi Goreng jsou dvě slova, díky kterým hlady nikdy neumřete. Nasi znamená rýže a Goreng smažená. Tohle jídlo tu dostanete snad úplně všude a klidně ke snídani, k obědu i večeři. Stojí to málo a je to dobrý. Tedy málo to stojí hlavně v místních bufetech/jídelnách na ulici, kterým se tu říká Warung. Jedli jsme v nich často a špatně nám nebylo. Asi hlavně díky tomu, že většina jídel je smažených a tudíž se ani vystavená ve vitrínce na slunci nezkazí.

Zkoušíme jídlo na ulici

Cestou necestou kolem Bali na skútru I.

Jak za krátký čas poznat co nejlépe Bali a zažít ho autentické, opravdové a vidět z něj víc než ostatní? Stačí dodržet jen dva body.

  1. nezůstávejte v Kutě (kam po přistání zamíří asi většina turistů)
  2. půjčte si motorku a vydejte se na trip po ostrově

My to udělali a budu na to ještě dlouho vzpomínat. Chlápek co nám půjčoval skútry se ptal, kam chceme jet. My mu ukázali mapku s okruhem skoro přes celé Bali, který jsme měli v plánu a on se nám vysmál. Že prý to nezvládneme, že je to daleko, že silnice je moc klikatá, že je tam moc kopců… Smál se a smál, ale my měli vlastní hlavu. Vzali jsme si motorky na pět dní a jeli.

hned první den jsme viděli ceremonii na pláži

Díky tomu jsme si pět dní užívali vítr ve vlasech, prach v plicích a vlastně úplně všude, nepochopitelné dopravní situace, chrámy, místa úplně bez turistů, pohledy na rýžová políčka, nepořádek a odpadky naházené ve škarpách, ceremonie, zimu v horách, vedro všude jinde, každou noc na jiném místě, bolavý zadky ze skútru, vůni sušeného hřebíčku kolem cest, mávání a plácání si s balijskými dětmi, nejsladší mango na světě, spálená ramena, tankování benzínu z láhví, nádhernou a neskutečnou SVOBODU.

balijská ceremonie

Než jsme vyrazili prozkoumávat ostrov, koupili jsme si indonéskou SIM kartu s balíčkem dat, našli půjčovnu motorek a pak už jet přemýšleli jak to udělat se zavazadly. Chtěli jsme jet na skútru ve dvou, ale dva batohy se tam prostě nevešly. Udělali jsme selekci a pár nejdůležitějších věcí pro každého zabalili do mojí, menší krosny. S tou už se dalo poměrně snadno cestovat a navíc jsme věděli, že po výletech stejně nic těžšího tahat nechceme. Zbytek věcí nás ochotná recepční nechala uložit do technické místnosti v našem hotelu.

první noc a zátoka v Candidasa

Pak už nám nic, kromě strachu, nebránilo vyjet na náš mototrip kolem ostrůvku bohů.

První hodiny na indonéské půdě

Ještě poslední kontrola pasu u přepážky a pět kroků za ní už začíná Indonésie. Ze všech stran se ozývá TRANSPORT TRANSPORT. Stojíme uprostřed haly letiště v Denpasaru, je horko a vlhko, půlnoc a my jsme úplně mimo naší komfortní zónu. Jsme tu. Konečně.

Vybíráme pár peněz z bankomatu, zkoumáme cenu taxíků na vývěsní ceduli a poučení turistickým průvodcem chceme odvoz chytit někde dál od letiště. Jenže se na nás nalepí skupinka taxikářů a jsou neodbytní, zkoušíme tedy smlouvat a když se nám cena zdá přijatelná, jednoho bereme. Samozřejmě v tu chvíli nevíme, že nás stejně pěkně oškubává.

plumérie je pro mě jeden ze symbolů Bali

Nasáváme atmosféru nočního Denpasaru a místo únavy nastupuje nadšení z neznámýho. Snažíme se z řidiče tahat rozumy, co kolik stojí, kde se dá půjčit motorka a jak se správně indonésky řekne alespoň dobrý den a děkuji. To je totiž jediné, co jsme si z průvodce stihli zapamatovat.

Hotel zajištěný přes booking stojí mimo centrum Kuty v zapadlé uličce. Na recepci stojí kluk v typicky bílém oblečení, na recepčním pultu košíček s obětinou z barevných kytek. Po poděkování spojí ruce a trochu se skloní Terima kasih. BALI cvakne mi hlavou, tak tohle je vážně Bali.

různých sošek tu naleznete bezpočet

Hlad a zvědavost nás žene alespoň na malou procházku po okolí k nejbližší večerce. Bereme vodu, pár instatních polévek a drahý pivo na oslavu. Cestou zpátky ještě v zapadlé uličce kupujeme od staršího pána první satay. Oškubává nás. Ale my jsme šťastný, protože je to přece jídlo na ulici, a na to jsme se sem hodně těšili.

Do postelí padáme po třetí ráno a první noc na druhý straně zeměkoule trávíme v naprosto komatózním spánku.

Návrat z Indonésie do středoevropské reality

Musela jsem si nechat pár dní odstup, abych si urovnala všechny myšlenky, které se mi honily hlavou bezprostředně po návratu z Indonésie. Kdybych psala článek hned po příletu, asi by byl hodně negativní. Protože když se vrátíte z vysněné cesty zpátky do všední reality je to prostě smutný a těžký.

Oproti Indonésii mi všechno tady připadalo nudný, šedý a nezajímavý. Ráno jsem jela do práce a nikde na silnici jsem neviděla jedinej skútr, přitom v Indonésii jich bylo víc než aut. Šla jsem do krámu, mango stálo 40 Kč a bylo úplně nezralý, přitom v Indonésii chutnalo tak dokonale a stálo asi desetkrát míň. Lidi na ulici byli bez výrazu a uspěchaný, přitom v Indonésii se skoro každý usmíval. Všechno bylo tak nějak moc normální a organizovaný. Chtělo se mi brečet.

doprava na ostrůvku Gili Air

Stejně se mi pořád stýská. Ne, Indonésie není dokonalá, vlastně je dokonalosti na hony vzdálená, ale zapůsobila na mě silně. Tři týdny tam změnily můj pohled na naší každodenní realitu dost výrazně. A v čem? Nikdy mi naše společnost nepřipadala tak děsivě konzumní jako právě teď. Vidím, jak moc lpíme na materiálních věcech, jak moc jsme často povrchní, jak moc nedůležitých věcí potřebujeme k životu. Jáva a Bali pořád patří mezi rozvojové země a lidé tam kolikrát žijí tak skromně, že si to ani nedokážeme představit. Zvláštní na tom ale je, že přesto vypadají šťastnější než my.

lázně s horkými prameny na Jávě

Nakonec přizpůsobit se a být o hodně skromnější jsme tam dokázali být i my. Měla jsem s sebou jen šestikilovou krosnu, kde bylo jen úplně to nejnutnější a vážně mi nic nechybělo. Devatenáct dní v kuse jsem se nenamalovala a vůbec jsem si nepřipadala divně. Každý den jsem jedla rýži nebo rýžové nudle a pořád mi obojí chutnalo. Uskromnit se bylo vlastně strašně osvobozující.

v přístavu na Gili Air

Do téhle naší české reality jsem si tak z Indonésie, kromě tisíce zážitků, přivezla i trochu skromnosti a pocit, že k životu nepotřebuju celou skříň čistého oblečení, tři police kosmetiky a plný nákupní košík ze supermarketu. Nejdůležitější a penězi neocenitelný jsou zážitky. Ale to už jsem věděla.

A jaké celé ty tři týdny na druhé straně zeměkoule byly? Stay tuned…

Očkování do Indonésie

Věděli jsme hned od začátku, že než vůbec vstoupíme na indonéskou půdu, čeká nás doma menší přípravné kolečko, během kterého absolvujeme OČKOVÁNÍ. Před touhle cestou jsme se pokaždé pohybovali víceméně po Evropě, a tak jsme byli očkováním netknutí. Stálo nás to proto hned několik návštěv u doktora a docela pěkný balíček bankovek.

Ministerstvo zahraničí při návštěvě Indonésie doporučuje očkování proti žloutence A, B  a břišnímu tyfu a pro některé lokality i proti vzteklině (vzteklé opice jsou potvory). Doporučením jsme se řídili a tohle všechno si nechali píchnout. Při každém placení za vakcínu se mi chtělo skřípat zuby, ale trochu mě uklidňovala vyhlídka na to, že očkování využijeme i při dalších cestách a je to tedy investice do budoucna. Tahle tři očkování jsou v podstatě takový základ, co se týče cest do téměř jakékoliv exotické destinace.

ock indon
Náš termín odletu je v půlce září, ale nechtěli jsme nic nechat na poslední chvíli a očkování jsme absolvovali během června a července. U vakcín se musí dodržet určené očkovací schéma, a tak je vhodné mít nějakou časovou rezervu (tyto tři základní jsme my stihli cca za měsíc a půl).

Jestli se někdo někam chystáte a tenhle maraton očkování vás čeká, třeba se vám bude hodit můj přehled toho, co kolik stojí, kolik dávek se dává a jak dlouho která vakcína funguje.

očkovací schéma*Pokud jsou čísla v závorce, pak první znamená počet dávek, které se píchnou před cestou a druhé značí počet dávek, které může člověk absolvovat až po návratu. Ceny jsou samozřejmě u jednotlivých lékařů trochu rozdílné.

Co nás ještě může teoreticky potkat (ale jsem přesvědčená, že nepotká)

V Indonésii se vyskytují komáři, kteří mohou přenášet malárii nebo horečku dengue. Proti  tomu člověk nenadělá nic, nejlepší ochrana je nenechat se štípnout. Jak jsem nastudovala, tak to znamená, používat účinné repelenty s obsahem látky DEET (ještě musíme sehnat)  a (hlavně po setmění) se vyhnout  stojatým vodám. Další možností je cpát se anti-malaretiky, ale to nám sám doktor nedoporučil, prý jsou to driáky a v destinacích kam se chystáme, momentálně není zvýšený výskyt těchto nemocí. Navíc docela uklidňující je fakt, že obě tyto nemoci se ve většině případů projevují jako chřipka s horečkou a únavou a mělo by stačit zůstat pár dní v klidu a zajistit vysoký příjem tekutin.

ockovani indonesia
A na závěr „vtipná“ fakta o nemocích v Indonésii , vakcinaci a „exotických“ nemocech obecně, která jsem se dozvěděla brouzdáním po internetu nebo od doktora, který nás očkoval.

 1) Samozřejmě člověk by se neměl bát, že vystoupí na letišti a okamžitě něco chytne (já jsem v tomhle velkej optimista a rozhodně nečekám, že by nás cokoliv postihlo!), ale co se týče třeba žloutenky, je třeba počítat s úplně jiným levelem výskytu než v Evropě. Dočetla jsem se, že 10% obyvatel Indonésie má žloutenku typu B (třeba už od malička, chronickou a neléčenou a ani o tom nemusí vědět) – a to je zhruba 20 milionů lidí celkem. To mi docela spadla čelist.  Takže očkování proti žloutence –  yes please! Nejvtipnější věta, co jsem si o žloutence v Indonésii přečetla, byla něco jako:  Až uvidíte místní hygienické poměry, budete si přát být očkovaní proti všem žloutenkám světa 🙂 .

2) Pokud vás kousne/ škrábne jakékoliv zvíře, doufejte, že nemá vzteklinu,  a nebo že vaše očkování je mocné, protože sérum je prý v Indonésii (a pozor, překvapení  – i v Evropě) nedostatkové zboží a máte malou šanci  se k němu dostat. [Tato informace je získaná od lékaře, specialisty na cestovní očkování.]  Pokud si k tomu přičtete, že je vzteklina smrtelná nemoc, je to celkem fun fact. Ale byli jsme zároveň uklidněni, že očkování by nás mělo ochránit i bez posilující dávky ve formě séra.

 3) Pozor na tetanus. Opět smrtelná nemoc,  jestli  máte propadlé očkování, rychle bych to napravila a to i v případě, že nikam nejede. Tohle onemocnění se totiž bez lékařské pomoci projeví  křečemi  všech svalů – ty  nakonec postihnou i srdce. A to není hezké. Nevěděla jsem to,  a teď, když  to vím, rozhodně si pohlídám, aby moje další vakcinace byla v termínu.

ockovanani indo
Možná to teď tak nevypadá, ale… Opravdu se nebojím a už vůbec nepočítám s tím, že by se nám cokoliv stalo! Jsem přesvědčená, že naše indonéské dobrodružství bude nasáklé sluncem, nezapomenutelné, bláznivé a skvělé 🙂 . Tenhle článek je čistě informativní, protože zastávám názor, že člověk by měl trochu vědět, do čeho jde, protože riskovat je zbytečné, ale já vždy raději počítám  s nejlepší možnou variantou 🙂 .

[Nejsem lékař ani odborník na nemoci. Informace zde uvedené jsou souhrnem toho, co jsem sama zjistila převážně na internetu a pokud jsem uvedla nějaké nepřesnosti, tak je prosím omluvte nebo mě poučte, ráda se nechám opravit.]

Jak se z Jávy stalo Bali a Jáva

Základem všeho byla myšlenka, slib, přání, že letos vyrazíme mimo Evropu a užijeme si exotiky.

Původně to mělo být už v prosinci nebo lednu, ale přimotala se do toho spousta jiných starostí, takže jsme plány odložili na neurčito. A pak v březnu se objevily levné letenky na Jávu. Před očima se mi objevil chrám s kamennými zvony a sochami Buddhy – úžasný Borobudur – a já věděla, že tam chci. Jinak jsem toho o Jávě moc nevěděla a tak jsem rychle hledala základní informace, hlavně o podnebí a období dešťů. Tomu jsme se chtěli samozřejmě vyhnout. Po zjištění, že období sucha trvá zhruba v rozmezí mezi dubnem a říjnem, tedy v době, která byla celá před námi, bylo rozhodnuto. Chceme letět na Jávu!

A jak se k tomu přimotalo Bali? Jednoduše. Letenky, které jsme chtěli koupit, byly open jaw s příletem na Bali (Denpasar) a odletem z Jávy (Jakarta). To, že jsme je nakonec koupit nestihli a letíme úplně jinak, je už věc druhá. Bali tedy původně byla jen taková povinná zastávka před přesunem na vysněnou Jávu. V hlavě jsem měla tenhle ostrůvek zapsaný jako oblíbené místo pro líbánky a válení se na pláži. A protože ani jedno z toho nebylo a není v plánu, moc mě to tam netáhlo. To už ale neplatí, protože průvodce Lonely Planet mě už po přečtení pár stránek přesvědčil, že je to pohodové místo s krásnou přírodou a spoustou věcí k objevování. A tak se z plánu A – procestovat Jávu, stal plán B – procestovat východní Jávu a Bali.

Aktuálně jsme už u plánu C – procestovat východní Jávu, Bali a aspoň trochu Lombok s přilehlými ostrůvky Gili. To vše za necelých 20 dní. Občas mi to připadá jako mission impossible, ale snad to nějak zvládneme. Itinerář je ve fázi čím dál tím horečnější přípravy.

[nwm_map id="3"]

Už zřejmé jsou cíle, které NESMÍME (doslova) vynechat:

  • Yogyakarta – chrámy Borobudur a Prambanan
  • Gunung Bromo
  • Kawah Iljen
  • vnitrozemí Bali kolem jezera Danau Beratan a města Munduk
  • a ještě surfování!

 

Nebyla jsem všude, ale mám to v plánu!

Kdyby se mě někdo zeptal, co je mým největším snem, moje dopověď by byla: „Procestovat celý svět“.

Navštívila jsem už hodně míst, hlavně v Evropě a splnila si pár cestovatelských snů. Letos mě čeká další. Jáva. Jenom představa téhle cesty ve mně probouzí vlnu euforie. A to je to, pro co žiju.

Zatím všechny svoje sny musím nacpat do čtyř týdnů dovolené v roce, ale věřím, že i to dokážu časem změnit.

I wanna see all Word!

Indonesia