Cestou necestou kolem Bali na skútru I.

Jak za krátký čas poznat co nejlépe Bali a zažít ho autentické, opravdové a vidět z něj víc než ostatní? Stačí dodržet jen dva body.

  1. nezůstávejte v Kutě (kam po přistání zamíří asi většina turistů)
  2. půjčte si motorku a vydejte se na trip po ostrově

My to udělali a budu na to ještě dlouho vzpomínat. Chlápek co nám půjčoval skútry se ptal, kam chceme jet. My mu ukázali mapku s okruhem skoro přes celé Bali, který jsme měli v plánu a on se nám vysmál. Že prý to nezvládneme, že je to daleko, že silnice je moc klikatá, že je tam moc kopců… Smál se a smál, ale my měli vlastní hlavu. Vzali jsme si motorky na pět dní a jeli.

hned první den jsme viděli ceremonii na pláži

Díky tomu jsme si pět dní užívali vítr ve vlasech, prach v plicích a vlastně úplně všude, nepochopitelné dopravní situace, chrámy, místa úplně bez turistů, pohledy na rýžová políčka, nepořádek a odpadky naházené ve škarpách, ceremonie, zimu v horách, vedro všude jinde, každou noc na jiném místě, bolavý zadky ze skútru, vůni sušeného hřebíčku kolem cest, mávání a plácání si s balijskými dětmi, nejsladší mango na světě, spálená ramena, tankování benzínu z láhví, nádhernou a neskutečnou SVOBODU.

balijská ceremonie

Než jsme vyrazili prozkoumávat ostrov, koupili jsme si indonéskou SIM kartu s balíčkem dat, našli půjčovnu motorek a pak už jet přemýšleli jak to udělat se zavazadly. Chtěli jsme jet na skútru ve dvou, ale dva batohy se tam prostě nevešly. Udělali jsme selekci a pár nejdůležitějších věcí pro každého zabalili do mojí, menší krosny. S tou už se dalo poměrně snadno cestovat a navíc jsme věděli, že po výletech stejně nic těžšího tahat nechceme. Zbytek věcí nás ochotná recepční nechala uložit do technické místnosti v našem hotelu.

první noc a zátoka v Candidasa

Pak už nám nic, kromě strachu, nebránilo vyjet na náš mototrip kolem ostrůvku bohů.

První hodiny na indonéské půdě

Ještě poslední kontrola pasu u přepážky a pět kroků za ní už začíná Indonésie. Ze všech stran se ozývá TRANSPORT TRANSPORT. Stojíme uprostřed haly letiště v Denpasaru, je horko a vlhko, půlnoc a my jsme úplně mimo naší komfortní zónu. Jsme tu. Konečně.

Vybíráme pár peněz z bankomatu, zkoumáme cenu taxíků na vývěsní ceduli a poučení turistickým průvodcem chceme odvoz chytit někde dál od letiště. Jenže se na nás nalepí skupinka taxikářů a jsou neodbytní, zkoušíme tedy smlouvat a když se nám cena zdá přijatelná, jednoho bereme. Samozřejmě v tu chvíli nevíme, že nás stejně pěkně oškubává.

plumérie je pro mě jeden ze symbolů Bali

Nasáváme atmosféru nočního Denpasaru a místo únavy nastupuje nadšení z neznámýho. Snažíme se z řidiče tahat rozumy, co kolik stojí, kde se dá půjčit motorka a jak se správně indonésky řekne alespoň dobrý den a děkuji. To je totiž jediné, co jsme si z průvodce stihli zapamatovat.

Hotel zajištěný přes booking stojí mimo centrum Kuty v zapadlé uličce. Na recepci stojí kluk v typicky bílém oblečení, na recepčním pultu košíček s obětinou z barevných kytek. Po poděkování spojí ruce a trochu se skloní Terima kasih. BALI cvakne mi hlavou, tak tohle je vážně Bali.

různých sošek tu naleznete bezpočet

Hlad a zvědavost nás žene alespoň na malou procházku po okolí k nejbližší večerce. Bereme vodu, pár instatních polévek a drahý pivo na oslavu. Cestou zpátky ještě v zapadlé uličce kupujeme od staršího pána první satay. Oškubává nás. Ale my jsme šťastný, protože je to přece jídlo na ulici, a na to jsme se sem hodně těšili.

Do postelí padáme po třetí ráno a první noc na druhý straně zeměkoule trávíme v naprosto komatózním spánku.

Bye bye 2016

Těším se co přinese tenhle rok a hodně od něj očekávám. Učím se zase věřit svým snům a doufat v ty nejlepší scénáře. Věřit, že dokážu všechno co budu chtít, tak jak jsem to uměla dřív, a že cesty mě zavedou přesně tam, kam mají. V roce 2016 mě dovedly na úžasná místa, a ač to nebyly moje top vysněné destinace, všude se mi líbilo a užívala jsem si tu svobodu, pro kterou cestování tak miluju.

Zažila jsem mrazivý únorový víkend na jihu Čech.

Začátkem března jsem na pár dní odletěla poznávat Apulii.

O Velikonocích mě zlákalo Rakousko.

V květnu bylo krásně i u nás a tak jsem šla do Prčic.


Na začátku července mi vzaly dech alpské výhledy v okolí jezera Grundlsee.


První říjnový den jsem poprvé v životě vystoupila na Sněžku.


Baterky mi dobil jeden listopadový víkend v lázeňském trojúhelníku.


Prosinec mi přinesl dokonalou aktivní dovolenou na Lanzarote.


Před Vánoci jsem ještě na jeden den stihla Drážďany.

O spoustě těch míst vám chci ještě vyprávět. Jsem vděčná za všechny ty zážitky i zkušenosti. Hodně míst jsem navštívila v jinou roční dobu, než kdy se tam obvykle jezdí a byl to většinou dobrej nápad. I když někdy pršelo víc, než bych si přála, i když někdy byla větší zima než bych chtěla, stálo to za to. Stálo za to zjištění, že se často vyplatí jít proti proudu, protože jen tak můžete vidět věci, které ostatní nevidí.

Mimo to jsem si v uplynulém roce opravdu zamilovala chození po horách a vyhlídkách a už přemýšlím, které kopečky zdolám letos. A zjistila jsem, že bych se opravdu chtěla naučit surfovat, sice se ještě pořád trochu bojím, ale zbožňuju to.

Díky 2016 a vítej 2017. Těším se!